Toulání kolem Wolfgangsee

Začátek září roku 2025 jsme se vydali na pár dní do Rakouska k jezeru Wolfgangsee. Jeli jsme naší škodovkou přes Kaplici, kde jsme si udělali milou občerstvovací přestávku v Kap Café a pozdě odpoledne jsme dorazili do penzionu Landhaus Daheim blízko městečka St. Wolfgang im Salzkammergut.

První den jsme vyrazili pěšky krásnou cestou kolem jezera do vesnice Strobl a odtud do areálu Gasthof Kleefeld. Věděli jsme, že nás čeká příjemná procházka přírodním parkem, malá zoologická s oborou, chovné sádky s pstruhy, kozy, jeleni, daňci, mufloni, králíci. Bylo krásné počasí a tak jsme neodolali a na terase jsme si objednali něco z místních zvěřinových specialit a rozhodně jsme nebyli zklamáni.

Nechtělo se nám jít zpátky stejnou cestou, tak jsme zariskovali a vydali se přes hřeben čárkovanou trasou (jako bychom nevěděli, co to znamená) a jako kamzíci jsme došplhali na hřeben. Našli jsme slušnou cestu a po ní zase sestoupili do civilizace. Přes Strobl kolem kýčovitých rakouských stavení jsme doputovali do našeho dočasného domova.

Předpověď byla příznivá, a tak jsme si večer online koupili jízdenky na Schafbegrbahn, a tím byl program následujícího dne jasný. Vstávali jsme tedy tak abychom stihli náš vláček, doklusali na nádraží, usedli mezi japonské turisty a dobrodružství mohlo začít.

Cesta je to opravdu impozantní Jízda historickou zubačkou až na vrchol hory Schafberg trvá přesně 35 minut. Během této doby vláček urazí trasu dlouhou 5,85 km a překoná strmé převýšení 1 190 výškových metrů. Když jsme vystoupili na vrcholku hory užívali jsme si výhledy na všechny strany. Počasí nám přálo, a na fotkách je to znát.

Sestup byl dlouhý a opravdu náročný. Ve Wolfgangsee jsme se posílili pozdním obědem, doploužili se do penzionu, padli do postelí a ošetřovali si bolavé nohy. Tušili jsme, že zítra nebude lehké vstát a jít.

Naordinovali jsme si tedy odpočinkový den, který zahájila místní traktoriáda, jejíž spanilá jízda projížděla právě před naším penzionem. Desítky historických a možná ještě používaných traktorů, vyšňoření muži v typických zelených kamizolách a kloboucích, z nich čišela hrdost, radost a dobrá nálada. Traktory byly vyzdobené smrkovými větvemi, na korbách nechyběly stolky jídlem i pitím.

Když všechny traktory odjely, vydali jsme se autem na průzkum protilehlého břehu jezera a dojeli až do Sankt Gilden, kde jsme celkem náhodou objevili retro minigolf. Úplně stejný, jaký byl před mnoha lety ve Slaném a neváhali jsme ani chvilku, půjčili j si hole, namachrovaně jsme se trumfovali při výběru míčků a šli na to. Moc nám to nešlo, ale pobavili jsme se náramně. Lovili jsme v paměti finty, jak které hřiště hrát a ztěžka jsme s našima nohama sbírali zatoulané míčky. Bylo to nakonec skvělé odpoledne, které bychom si doma určitě nedopřáli. Jako bonus jsme se nakonec seznámili s majitelkou hřiště (a několika přilehlých penzionů), udržovanou a milou dámou, která se nám s úsměvem věnovala a vyprávěla o svém životě.

Kdo byl v Rakousku tak ví, že je tam všechno perfektně udržované, a to padesátileté golfové hřiště bylo toho dokonalým důkazem…Celé přijemné odpoledne ještě završila vynikající káva a dezert v Angusta Café na břehu jezera v Sankt Gildenu.

Poslední den měl patřit výletu k Altausee. Od rána však pršelo, a tak jsme polehávali, střídavě koukali na různě meteo portály a čekali, až to přejde. Nakonec celkem pozdě odpoledne jsme se hecli a vyrazili. A dobře jsme udělali. U jezera bylo nádherně, pozdní nízké slunce, klid, jiskřivý vzduch. Altausee je malebná lázeňská obec a uznávané klimatické místo. Díky tmavě modré třpytivé vodě se mu přezdívá „inkoustový kalamář“. Protože jsme tu byli opravdu dost pozdě nestihli jsme bohužel projít rovinatou asi 7 km dlouhou okružní stezku. Ale i tak jsme si užili výhledy na majestátní horu Loser, odrážející se v klidné hladině jezera. Zpátky jsme se vraceli až ta tmy, ale nelitovali jsme. Rakousko nám ten nabídlo opravdovou lahůdku.

Další den už nás čekala cesta domů. Vydali jsme se cestou kolem Traunsee a v Traunkirchenu si udělali malou přestávku. Docela nás překvapila neobvyklá balanční socha „Swing Theory of Hegel“ od španělského umělce Fernanda Sáncheze Castilla, která zde byla instalována v rámci projektu Evropského hlavního města kultury.

Foukal ostrý a studený vítr, tak jsme se moc nezdrželi. Brzy jsme skočili do auta a ujížděli domů.