Krátká procházka po Stezce celníků GR 34

Žádný pobřežní trek ve Francii jsme dosud nešli, tak proč nezkusit legendární GR34 neboli Stezku celníků? Celá měří přes 2 000 km, což je „práce“ na řadu týdnů. Nechali jsme si od AI poradit, který úsek zvolit a trasa byla na světě. Putovali jsme z Roscoff do Perros-Guirec. Nakonec to bylo celkem snadné skloubit s naším letem do Brestu, s Lufthansou přes Paříž.

Další plánování ale vůbec jednoduché nebylo, protože jednodenní ubytování v téhle exponované lokalitě nabízí málokdo. Naštěstí jsme letěli až 1. září, tedy po skončení hlavní sezóny a sehnali celkem 13 různých noclehů jak přes Booking, tak přes Airbnb. Moc autentických cestovatelských zkušeností jsme na webu neposbírali. Existuje však řada webových stránek popisujících etapy, například https://gr34.pmeyer.fr/etapes/.

Plán byl takový, že celý první den budeme cestovat: nejprve letecky Praha-Paříž-Brest, odtud TGV do Morlaix a dále autobusem do Roscoff.

Všechno klaplo a my jsme mohli v podvečer obdivovat nádherné historické město Roscoff postavené z místní žuly a poprvé jsme viděli i ten typický mohutný bretaňský odliv. Spali jsme v Hotelu Aux Tamaris, a bylo to jedno z nejdražších ubytování na cestě.

Druhý den dopoledne jsme si nechali batohy na recepci, prošli legendární místní trh a udělali si lodní výlet na nedaleký ostrov Ile-de-Batz.

Po návratu na pevninu jsme putovali do nedalekého městečka Saint-Pol-de-Leon s monumentální kaplí Notre-Dame du Kreisker. Cestou na první nákup v supermarketu jsme si prohlédli historické centrum města, kde letopočty na domech odkazovaly do poloviny 16 století.

Dalším etapovým městem byl Carantec, do kterého jsme došli vesměs zemědělskou krajinou a asi prvně v životě viděli pěstování artyčoků. Hlavní atrakcí v Carantec je cesta po mořském dně na blízký ostrov Ile Callot, který je přístupný suchou nohou právě jen za odlivu. Měli jsme štěstí, odliv právě vrcholil a my si jen tak nalehko přidali ještě dalších 5 kilometrů.

Cestou do dalšího etapového města Morlaix jsme trochu riskovali, když jsme se vydali uzavřenou pobřežní cestou. Nakonec jsme přes malebné Locquénolé a podél estuáru řeky Morlaix, který byl za odlivu bahnitý a bez vody, došli až pod ikonický viadukt. Nocleh jsme měli v soukromí v Avel Glaz v Ploujean , kde jsme si za 10 Euro koupili suroviny a sami ve venkovní kuchyni připravili večeři. Trochu netypické, ale nakonec zábavné…

Ráno jsme pokračovali k poloostrovu Barnenez, kde se nachází jedna z nejvýznamnějších megalitických památek mohyla Barnenez. Kolem skalních útvarů nazvaných třeba Ropucha nebo Palačinky jsme doputovali až k fotogenickému hřbitovu lodí v zátoce Anse du Diben.

Odtud už to bylo jen pár kilometrů do Primel Trégastel, kde jsme měli velmi příjemné Airbnb ubytování se snídaní. Hostitel pan Benoit nás dokonce druhý den ráno popovezl asi 3 km do supermarketu, protože byla neděle a bylo třeba doplnit si zásoby. V pobřežních vesnicích v této oblasti tak trochu vymizely menší obchůdky a nahradily je supermarkety, kde je sice obrovský výběr, ale obchody se nacházejí zpravidla hlouběji ve vnitrozemí, což je pro pěšího turistu dost nepraktické. Měli jsme tedy nakoupeno, dali si dokonce i kávu a dortík v místní bagetérii, kde se takříkajíc netrhly dveře, a vydali se k historické vesničce Saint-Jean-du-Doigt a odtud zase na pobřeží, na pláž Plougasnou. Čekala nás obtížná pasáž kdy se střídaly krátké, ale celkem strmé úseky nahoru a dolů.

Vysvobodilo nás až zemědělské muzeum Guimaec a kamenný mlýn Trobodec. Podél pobřeží jsme došli až do místa dalšího noclehu v městečku Locquirec, snědli a vypili zásoby, zalehli a probudili se v pondělí, kdy se o deváté otevřel jediný místní krámek a o půl desáté upekli i první bagety… Uvědomovali jsme si stále více, že v této oblasti to není pro turisty našeho typu příliš friendly. Ostatně jsme potkali opravdu jen pár poutníků s batohem. Daleko častěji se tu na sjízdných úsecích vyskytovali cyklisté a samozřejmě bydlíkáři.

Z Locquirec jsme putovali kolem nádherného nekonečného zálivu, kde byl i obrovský kemp pro obytné vozy, kolem pláže Le Grand Rocher, římských lázní Hogolo až do Saint-Michel-en-Gréve.

Není snad odlehlejšího místa na trase. Je tu jediný obchod, v pondělí zavřený, jediný bar, žádný hotel…Byli jsme tedy vděčni naší hostitelce Marii za večeři i snídani. Velkem i s ubytováním to vyšlo na cca 110 Euro. Ovšem luxus nečekejte.

Ráno lilo a foukal vítr. Skočili jsme na autobus a do dalšího etapového města – Lannionu se přesunuli během několika desítek minut. Měli jsme tu tedy celý den a když se počasí trochu umoudřilo, vyšli jsme na Brélévenez – slavné kamenné schodiště se 140 žulovými schody lemované malebnými domky.

Ve městě jsme si prohlédli hrázděné domy a užili si fantastické sýry i uzeniny v městské tržnici. Ubytování bylo také skvělé, a tak jsme nakonec byli rádi, že nám počasí zařídilo tuhle malou změnu.

Další ráno už jsme zase poctivě šlapali podél dalšího 7 kilometrů dlouhého estuáru řeky Le Léguer.

Po celkem nudné a rovinaté cestě jsme za odměnu dostali nádherné výhledy, malý majáček Leger a překrásnou pobřežní cestu až do Tréburdenu, kde jsme sice byli ubytování na pobřeží, ale Intermarché byl opět vzdálený skoro 2 kilometry….

Ráno jsme pokračovali na ostrov l’Ile-Grande, kde konečně nacházíme krámek našich snů: L’épicerie de l’Ile-Grande – jediný obchůdek na cestě, kde si nakoupíte svačinu, dáte kávu, víno, pivo, majitelka se na vás usmívá a dá vám slevu na včerejší croissanty…Nemineme další megalitickou památku Allée couverte de l’Île-Grande a jdeme dál přes pláž Keryvon do Kérenoc.

Tady jsme přenocovali v L’Atelier du papetier. Naše milá hostitelka tu provozuje tradiční ruční výrobu uměleckého papíru ze lnu a dalších přírodních vláken a pořádá pro zájemce tvůrčí stáže. My jsme si večer zašli do asi 1,5 km vzdáleného do místního minipivovaru Le Sept Iles pro fantastické řemeslné pivo (nic jiného tu nebylo otevřené) a usnuli opravdu tvrdým spánkem.

Poslední den na stezce nás čekalo vyvrcholení v podobě úchvatného Pobřeží růžové žuly. Šlapeme od Trégastel přes Ploumanach až do Perros-Guirec. Pastva pro oči, ovšem turistů přibývá a u majáku Mean Ruz je už celkem těsno.

Nejsme tomu uvyklí, tak spěcháme pryč. Ubytování v přístavu bylo příjemné a další den dopoledne jsme si ještě stačili malebné městečko a jeho legendární pláže prohlédnout.

Autobus nás chvíli po poledni odvezl do Lannionu a odtud jsme pokračovali vlakem do Brestu.

Sobotní podvečer v Brestu překypoval životem, všude zahrádky, moderní sochy a uvolněná atmosféra. Hotel Saint Loius nebyl sice luxusní, ale snídaně nás mile překvapila. A jako bonus byly v neděli ráno hned vedle hotelu tradiční bretaňské trhy. Dopoledne jsme se ještě toulali po městě a okukovali obrovskou vojenskou zónu podél ústí řeky Penfeld.

Unikátní visutá městská lanovka zrovna nejezdila, ale i tak to bylo moc zajímavé.

Kolem poledne jsme nasedli na autobus číslo 16, který nás odvezl přímo na malé letiště. Za pár hodin jsme byli v Praze.