Camino dos Faros 2024

Povzbuzeni našim chodeckým výkonem v předešlém roce na Fisherman´s Trailu v Portugalsku a jako milovníci pobřežních tras ideálně s majáky, jsme objevili španělskou pobřežní majákovou cestu O camiño dos faros. Informace jsme čerpali z webu https://www.caminodosfaros.com/ Šlapali jsme na přelomu května a června, letěli jsme přes Madrid do La Coruňa. Tady jsme si udělali krátkou zastávku a jako předkrm výlet Herkulově věži, nejstaršímu římskému majáku na světě, který je stále v provozu.

Z druhého největšího města Galicie (první je Santiago de Compostela) jsme se dopravili autobusem na start Stezky majáků, městečka Malpica na Pobřeží Costa da Morte. Je tu převáže je větrné počasí, takže pocitové teploty jsou o dost nižší než ty na předpovědních mapách. V Malpice jsme to poznali velmi rychle. Protože je na téhle stezce trochu problém s ubytováním v penzionech, trochu jsme přeplánovali etapy, ale to, co jsme podnikli druhý den putování, moc nedoporučujeme, viz níže.

První část první etapy tak končila po cca 12 km v ubytování Casa da Vasca a vše bylo zalité sluncem. Druhou část první etapy přes maják Punta Nariga a velký kus druhé etapy až do O Porto de Corme jsme spojili a bylo to dlouhé, náročné, nekonečné. Konec si už zkracujeme přes vesničku Aldea do Roncudo, původní, téměř opuštěnou kamennou vesnici. Je fascinující ukázkou tradiční galicijské architektury, která byla po staletí stoprocentně podřízena drsnému přímořskému klimatu. Procházka je jako návrat v čase. Všechny domy jsou postaveny z masivní lokální žuly, mají silné stěny zcela bez oken otočené směrem k moři, odkud přicházejí ty nejsilnější zimní bouře a slaný atlantický vítr.

Jsou tu i tradiční sýpky (Hórreos): typické galicijské stavby na kamenných nohách sloužící k sušení a skladování obilí, které chrání úrodu před vlhkostí a hlodavci. Vesnice je skoro vylidněná. V posledních letech však některé kamenné domy procházejí citlivou rekonstrukcí pro účely venkovského turismu. Místní pramen s pitnou vodou a kamenná kašna (lavadero) slouží jako oblíbené osvěžení na cestě do Corme.

Zde máme naštěstí dvě noci, tak jsme si tu odpočinuli a navštívili v klidu a nalehko maják Roncudo a seznámili se s místní specialitou korýši percebes.

S novými silami jsme se další den vydali lesíky po pobřeží s nulovým stoupáním až na konec druhé etapy do Ponteseco a dali i celou třetí etapu až do Laxe.

Z Laxe jsme pokračovali dál, a opět kvůli nedostatku ubytování nocovali už v Camelle, a je to dobře protože jsme měli čas seznámit se s mužem z Camelle. Byl to slavný německý poustevník, sochař a ekolog, vlastním jménem Manfred Gnädinger který tu prožil 40 let. Do Galicie přišel v roce 1961 jako vzdělaný, moderně oblečený mladík. Brzy se však rozhodl radikálně změnit život. Spálil své doklady, postavil si malý domek bez elektřiny a vody a začal žít polonahý (pouze v bederní roušce) v naprostém souladu s přírodou. V listopadu 2002 zasáhla pobřeží smrti (Costa Morte) ropná skvrna z havarovaného tankeru Prestige. Ropa zcela pokryla a zničila jeho celoživotní dílo a černé moře ho zlomilo. Jen o měsíc později, 28. prosince 2002, zemřel. Místní obyvatelé jsou přesvědčeni, že zemřel žalem a melancholií nad zničenou přírodou. Má tu svou sochu i muzeum.

Ráno v Camelle nás nemile překvapil déšť, a tak jsme využili čas k průzkumu nejbližšího okolí, a když se počasí nezlepšilo, do další zastávky Camarinas jsme popojeli. Zde máme opět dvě noci, a tak si v ten volný den vyšlápneme přes The English Cemetery (hřbitov všech námořníků ze ztroskotaných lodí) k majestátnímu majáku Vilán. Ten bychom opravdu nechtěli minout.

Šestá etapa do Muxia obkružuje hlubokou zátoku řeky Rio do Porto, takže vidíte, co je před vámi i to, co jste už ušli. Vzdušnou čarou pár kilometrů, pěšky víc než dvacet. Za odměnu neobvyklý vodní mlýn Muino da Torre s náhonem jak z moře, tak z potoka a úplná lahůdka vesnička Os Munos a za ní údolí s kaskádou několika historických vodních mlýnů.

Spíme v Muxia, a ráno si prohlédneme další maják Faro da Barca, Svatyni Panny Marie z Lodi k a také památník výše zmíněné ekologické katastrofy v roce 2002.

Do cíle další etapy v Lires si vyšlápneme po Svatojakubské stezce. Ta tudy provádí ty poutníky, kteří se ještě z Compostely rozběhnou na konec světa mys Fisterra, nebo do Muxie. Cesta nevede po pobřeží, je trochu nudná, ale zkusili jsme to. V Lires máme zase dvě noci a tak si můžeme to, co jsme na pobřeží minuli, dát druhý volný den. Jde nám hlavně o maják Cabo de Tourinan, který je na úvodním obrázku tohoto cestopisu. Počasí je nádherné, jsme nalehko, koupeme se brodíme a užíváme divokou přírodu Galicie.

Z Lires, kde nejsou žádné obchody, jen dvě restaurace, vyrážíme na poslední etapu Majákové cesty, k majáku Fisterra. Odpoledne na trase přijde déšť a vítr, tak se ubytujeme a necháme si to vyvrcholení na další den. Ze stejnojmenné vesnice nastoupíme na značenou zelenou značku a přicházíme k majáku, ne po asfaltce, ale po útesech ze západu. Je to výjimečný zážitek…Kocháme se, koupíme magnetku, po silnici se vrátíme do vesnice.

V penzionu popadneme batohy a vyrážíme pěšky do městečka Cee, tedy proti směru Camina. Poznáváme rozdíl mezi ním a „naší“ majákovou cestou, protože je tu najednou dostatek různých občerstvení pro poutníky a v Cee i daleko více ubytovacích zařízení. Spíme na hostelu ve dvoulůžkovém pokoji, ale celý večer slyšíme omladinu žvanit v přilehlé kuchyňce. To nám jako ukázka Camina stačí. Ráno je sobota a městečko Cee žije. Dáme si s místními kávu a churros a dle plánu sedáme na bus a míříme do Santiaga. Město je opravdu úžasné a plné poutníků, obchůdků se suvenýry, předražených restaurací a všeho, co k poutnímu místu patří. Historické centrum včetně monumentální katedrály je postaveno z místní žuly.

Tak se tu trochu touláme, počkáme si na večerní mši a pak odjedeme busem na poslední ubytování poblíž letiště, odkud brzy ráno letíme domů.