Šluknovským výběžkem nejen za křížovými cestami

V červenci 2025 jsme si vyrazily (ypsilon je na místě, neboť jsme 4 ženy) na náš pravidelný týdenní pobyt, kterému říkáme trochu nadneseně „čundr“. Tentokrát nikoli etapově, ale hvězdicově, přičemž výchozím bodem byla osada Staré Hraběcí poblíž Velkého Šenova. Už první zastávka v Mělníku byla moc fajn, protože jsme si vyšly nejen k obligátní vyhlídce na soutok, ale hlavně do Kafé Mělník ve Věži, kde jsme si daly dobrou kávu vyzkoušely kávovýtah.

Další půvabným zastavením byl Jiřetín pod Jedlovou a naše první křížová cesta asi nejfotografovanější v celém Šluknovském výběžku.

Ve Starém Hraběcí už jsme byly očekávány, a tak jsme se moc nezdržely. Poté co jsme převzaly chatu a omrkly přilehlou louku, vyšly jsme si Suchým údolím kolem Černého rybníka do Velkého Šenova.

V pondělí byl program jasný. Jelikož předpověď počasí byla příznivá a my jsme si předloni slíbily Oybin, strávily jsme tam skoro celý den. V ruinách kláštera jsme si užily koncertík dvou mladých muzikantů, prošly všechna zákoutí hradu i kláštera. Nikam jsme nespěchaly. Kdo tam byl, tak pochopí, kdo ne, ať tuhle chybu napraví. Odpoledne jsme se překvapivě dobře najedly v asijské restauraci Little Panda poblíž Žitavského Lidlu a cestou domů ještě pokochaly několika větrnými mlýny v německé vesničce Oderwitz.

Úterní výšlap jsme odstartovaly v Brtníkách. Po červené značce jsme prošly křížovou cestu Brtníky a pokračovaly až do areálu firmy Nobilis Tilia. Byla to prima zastávka s dobrou kávou, občerstvením i nákupy voňavých maličkostí. Zpátky k autu se nám ještě nechtělo, tak jsme se vydaly do galerie Nová Perla a dále údolím Křinice až k Jeskyni víl. Zpáteční cesta nás vedla přes vesnickou památkovou zónu Dlouhý důl, kolem osady Vlčí hora zpátky do Brtník.

Ve středu jsme startovaly ve Velkém Šenově a po zelené došly k první, ale rozhodně ne poslední dnešní křížové cestě. Pokračovaly jsme malebnými loukami k vesničce Lipová a odtud k samotě Liščí. Po modré došly k dalším dvěma křížovým cestám. Ta první: Sedm bolestí Panny Marie je nádhernou řemeslnou prací bratří Bodorových z Lipové. Ti v regionu dlouhodobě pomáhají s obnovou zapomenutých drobných památek, křížků a nápisů a jejich dílka jsme viděly už cestou. Na rozdíl od klasických zastavení křížové cesty se jedná o mariánskou pobožnost, kterou tvoří 7 velkých dřevěných křížů s uměleckými výjevy sedmi hlavních bolestí v životě Matky Boží.

Na vrchu Jáchym se nachází nejsevernější naše křížová cesta, kterou tvoří 13 kamenných pískovcových zastavení, lesní kaple svatého Jáchyma a kaple Božího hrobu.

Cestou zpátky jsme procházely kolem mírně zdevastovaného, ale v minulosti jistě honosného zámku Lipová – barokní sídlo, které po desetiletích devastace snad vstává z popela.

Zpátky cestou do Šenova jsme pořádně zmokly. Den však ještě zdaleka nekončil a byl čas na pozdní oběd v hostinci Mlsná Koza. Nabraly jsme síly k dalšímu prozkoumávání křížových cest Šluknovska. První z nich v obci Vilémov, kterou tvoří ji 13 barokních výklenkových kapliček rozestavěných v nepravidelných rozestupech ve svahu kolem hřbitova a poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie.

Poslední křížovou cestou tohoto dne byla ta na Anenském vrchu. Opět 13 výklenkových kaplí, tentokrát uspořádaných v lese do tvaru podkovy. Ty obklopují poutní kapli svaté Anny. V areálu je i Getsemanskou zahrada se sochami spících apoštolů a Krista v umělé jeskyni.

Další den přinesl naprosto rozdílné zážitky. Vydaly jsme se na Bastei. Výchozím místem byla německá vesnička Hohnstein, odkud jsme putovaly do lázní Rathen, v jehož uličkách a pak i na vyhlídkách Bastei bylo čím dál těsněji. Na samotném ikonickém mostě jsme dlouho nepobyly. Po poklidné atmosféře křížových cest to bylo na nás trochu moc.

Kolem vodního díla Amselsee, který je na titulní fotce tohoto příspěvku, jsme se vracely do Hohnstein. Cestou nás zcela nečekaně potkal nezapomenutelný zážitek. Skalní soutěska Vlčí rokle (Wolfsschlucht) na Hocksteinu. Jedná se o extrémně úzkou, hlubokou a temnou puklinu v pískovcovém masivu. Stěny jsou tak blízko u sebe a tak vysoké, že na dno rokle dopadá jen minimum slunečního světla. Vládne zde chlad, vlhko a mystické ticho. Sestup vedl po velmi strmých, téměř vertikálních kovových roštových schodech, skrz které jsme viděly přímo pod sebe do hloubky, což dodávalo chůzi lehký adrenalinový nádech. Naštěstí jsme se vzájemně podpořily a štěrbinou se protáhly. Šťastně jsme tak doputovaly do Hohnsteinu a cestou domů se dobře najedly v Motorestu Dolina.

Poslední návratový den jsme si zpestřily výbornou kávou ve stylovém Café Lusk, předem domluvenou a moc zajímavou návštěvou sklárny Jílek v Kamenickém Šenově a klasickou zastávkou na Panské skále.