Katalánskem po Camí de Ronda a GR92

Tenhle cestopis bude trochu obsáhlejší, protože každé z navštívených míst bylo mimořádně zajímavé a stálo by za to pobýt v něm alespoň pár dní. Další náš pobřežní trek nás totiž zavedl do Katalánska, které je protkáno historií, zároveň však je to moderní, turisty vyhledávaná destinace. Atlantik jsme vyměnili za Středozemní moře a bylo tu i o poznání méně větrno než loni v Galícii. Putovali jsme z Portbou na španělsko-francouzské hranici směrem na jih a kombinovali jsme GR92 s Camí de Ronda. V době Velikonoc 2025 jsme s Vuelingem letěli do Barcelony a odtud vlakem na „start“ do Portbou. Věděli jste, že Španělsko a Francie mají odlišný rozvor kolejnic? Proto jsou na obou stranách hranice rozlehlá kolejiště. Protože přestupování na hranicích a překládání nákladu by bylo v dnešní době neúnosné, využívají se v současnosti soupravy s měnitelným rozchodem podvozků, které dokážou rozchod kol plynule přizpůsobit během pomalé jízdy. Z kdysi strategických, přísně střežených a hlučných železničních megaterminálů se tak stala spíše nostalgická, poloprázdná nádraží s obrovskými a nevyužitými kolejišti.

A pro trať mezi Portbou a Cérberes byl systém vymyšlen šalamounsky – obě stanice propojují koleje obou rozchodů, tedy tři.

Portbou je historicky místem uprchlíků. Pohraniční průsmyk nad městem totiž fungoval jako obousměrná úniková cesta pro lidi prchající před totalitními režimy 20. století – nejprve směrem ze Španělska a o několik let později naopak do Španělska. Působivý památník německo-židovského filosofa Walter Benjamina tvoří rezavý ocelový tunel zaříznutý přímo do útesu nad mořem. Návštěvník sestupuje po schodech dolů do temnoty vstříc burácejícímu Středozemnímu moři, které na konci tunelu svítí jako symbol svobody. Cesta je však náhle přehrazena skleněnou stěnou. Autorem památníku je izraelský umělec Dani Karavan.

Vyrazili jsme tedy rozkvetlou zvlněnou krajinou s krásnými výhledy přes Llanca do Port de la Selwa a cestou potkali náš první maják Far de s’Arenella.

Další etapa nás zavedla do přírodního parku Cap de Creus a cestou jsme „potkali“ Sant Baldiri de Taballera, pozůstatky opevněného církevního komplexu, který sehrál svoji roli během masového exodu na konci španělské občanské války, kdy byla tato opuštěná osada a okolní hluboká údolí masivu Cap de Creus útočištěm pro uprchlíky.

Lidé, kteří se chtěli vyhnout hlavním, ostře sledovaným silničním a železničním tahům přes Portbou, využívali zapadlé a těžko prostupné horské stezky procházející právě kolem. Příroda tu byla opravdu překrásná a drsná, u majáku hodně foukalo, a tak jsme do další zastávky v Cadaques využili kyvadlový autobus.

Tohle městečko je považováno za jedno z nejkrásnějších a nejizolovanějších míst na pobřeží Costa Brava, je spojeno se surrealistickým malířem Salvadorem Dalím, má jedinečnou atmosféru, zajímavou architekturu, spoustu galerií, krámků a velkým tahákem je nedaleký Casa Museu Savlator Dali v Portlligatu.

Zůstali jsme tady dvě noci a moc jsme si to užili. I přes ne zrovna ideální počasí, byly venkovní zahrádky u restaurací plné hostů, kteří se těšili z moře, dobrého vína a velikonočního volna.

Protože přetrvávala moje zdravotní indispozice, přesunuli jsme se do Roses busem a ubytovali s v dog friendly kempu Castello Mar. Pejsci tu měli i svoji pláž, jídelnu i bazén …

Další etapa nás překvapila svou pestrostí, naprosto odlišným rázem krajiny, slunečným počasím a pohodovým rovinatým profilem. Přes Empuriabrava – uměle vystavěné španělské Benátky, ptačí přírodní rezervaci Parc Natural dels Aiguamolls de l’Empordà se zasněženými Pyrenejemi v pozadí jsme doputovali do San Pere Pescador, kde jsme konečně ochutnali naši první a výtečnou paelu.

Pohodová etapa do l´Escala nám připravila další překvapení: památkově chráněná osada několika kamenných domů Cinc Claus právě hostila soutěž amatérských i profesionálních týmů v přípravě té nejlepší paelly. Zázemím tohoto klání (probíhal již 44. ročník!) byla michelinská restaurace Mas Concas. I jako kolemjdoucí jsme vnímali báječnou atmosféru sousedského setkání.

Když jsme došli do l´Escala, rozezněly se zvony, právě bylo oznámeno, že zemřel papež. Kolem jednoho z nejvýznamnějších archeologických nalezišť ve Španělsku Empúries jsme došli do „našeho“ hotelu.

Po báječné hotelové snídani jsme popojeli do Torroella de Montgrí busem, a po břehu Riu Tér jsem se zase dostali zpátky k moři na široké a opuštěné pláže. Putovali jsme a kolem liduprázdných resortů a po několika kilometrech se krajina opět rozvlnila a my jsme po troše bloudění dorazili do Beguru.

Kromě tradičních kamenných domů jsou tu k vidění honosné koloniální paláce v neoklasicistním stylu, kterým se říká Casas de Indianos. V 19. století mnoho chudých obyvatel Beguru emigrovalo na Kubu za prací a ti, kteří tam zbohatli, se vrátili zpět a postavili si v centru města domy inspirované koloniálním stylem.

Bohužel jsme ráno malebný Begur museli opustit a pokračovat odsud dále na jih přes Tamariu, maják Far de Sant Sebastià až na široké pláže v Palamos do Hotelu Aubí.

Cestou jsme viděli spoustu stánku s růžemi a s knihami. V Katalánsku se 23. dubna slaví svátek Diada de Sant Jordi. Jde o zásadní společenskou událost, která funguje jako katalánská obdoba Valentýna a oslava národní hrdosti současně. Podle zvyku darují muži ženám růže a ženy mužům knihy.

Další den nás čekala jedna z nejkrásnějších etap putování úsek Torre Valentina – Platja d’Aro byl sice technicky obtížnější, zato a vizuálně nejúchvatnější. Stezka se tu zařezává do žulových útesů, prochází několika vytesanými skalními tunely a schodišti. Míjeli jsme nádherné, tyrkysové zátoky až jsme došli na obří, širokou písečnou pláž v rušném letovisku Platja d’Aro. Odsud jsme pokračovali po luxusní secesní promenádě kolem exkluzivní čtvrti S’Agaró. Zdejší část Camí de Ronda navrhl slavný architekt Rafael Masó.

Široká, skvěle upravená je lemovaná secesními vilami, borovicemi, upravenými terasami a nabízí pohledy na ikonickou zátoku Cala Sa Conca. Cílovým městem bylo Sant Feliu de Guíxols, které si společně se S’Agaró si zachovalo svůj původní komorní charakter bez výškových hotelů a masového turismu. Je synonymem pro klid a prestiž.

Sant Feliu de Guíxols a Tossa de Mar spojuje silnice GI-682, kde na 21 kilometrovém úseku napočítáte 365 zatáček. Nechtěli jsme si to nechat ujít, a tak jsme se popovezli alespoň 10 km taxíkem. Zhruba v polovině cesty jsme vystoupili a pokračovali po neméně úchvatných plážích po svých až do Tossa de Mar. Městečko známé jako jediné kompletně dochované opevněné středověké město na katalánském pobřeží.

Z Tossa jsme pokračovali a trochu nevhodně jsme si ze dvou možností vybrali Camí da Ronda, která vede prakticky po pobřeží, zatímco GR92 jde více vnitrozemím. Ta pobřežní trasa byla náročná a místy až nebezpečná, na mapách.com je vyznačena čárkovaně. Odměnou nám byl pootevřený bar, kde se připravovali na sezónu a my si mohli dát kávu a pořádného nanuka.

Příroda je tu opravdu divoká, a tak jsme kvůli kalamitě po sesuvech museli trochu improvizovat. Cestu přes Platja Brava jsme nakonec našli a postupovali dále na jihozápad do Lloret de Mar. Zatímco Tossa láká na historii a klid, Lloret de Mar je synonymem pro dynamický noční život. A zase jsme litovali, že tu nemáme více času. Jsou tu mimo jiné Zahrady sv. Clotildy nebo unikátní Modernistický hřbitov, kde se nacházejí hrobky a mauzolea navržená slavnými architekty z okruhu Antoniho Gaudího.

Poslední úsek našeho putování nás protáhl přes Castell de Sant Joan, tyčící se 160 metrů nad mořem a nabízející ikonický výhled na Blanes a Platja de s’Abanell. Od hradu už jsme jen seběhli do Blanes, našli nádraží, sedli na vlak a vystoupili z něj až v Barceloně. Poslední nocleh, malé nákupy dobrůtek na doma a brzy ráno cesta na letiště.

Katalánsko nás okouzlilo, každý kout měl v sobě něco jedinečného. Nejlepší na tom je, že jsme tento objevný pocit zažívali i mimo hlavní turistické trasy.